Článek
Jen málo témat kolem důchodů natolik rozděluje společnost, jako jsou nízké důchody známých umělců. Vyslechl jsem řadu názorů na to, co je a není spravedlivé, nebo jak vysoké důchody by měli lidé z herecké či hudební profese pobírat.
Na jedné straně zaznívá, že umělci si za svůj život vydělali dost peněz a štědrý státní důchod nepotřebují, případně že se o své zajištění na stáří měli zajímat dříve. Další lidé si zase myslí, že si za celoživotní dílo zaslouží i dodatečnou pomoc.
Faktem je, že herci, herečky a další umělci mají mnohdy nízké důchody. Ne všichni, ale v mnoha případech tomu tak je, což ukazují i příklady některých osobností, které se o výši svého důchodu podělily. Například Veronika Žilková zmínila, že jí byl přiznán důchod pod 10 tisíc korun, podobně je na tom také Milan Pitkin a Helena Vondráčková zase uvedla částku 13 tisíc korun. A dalo by se pokračovat.
O nepříznivé finanční situaci mnoha starších umělců otevřeně hovoří také Olga Menzelová, která dokonce založila nadační fond, prostřednictvím kterého jim pomáhá. „Umělci, kteří v životě něco dokázali, tak na konci života, když už nemohou pracovat, o ně není důstojně postaráno,“ uvedla v rozhovoru pro České důchody. A zmínila, že i její zesnulý manžel, oscarový režisér Jiří Menzel, měl podprůměrný důchod.
Důležité je v této souvislosti zmínit, že přístup jednotlivých umělců se výrazně liší. Někteří sice mají nízký důchod, ale nijak zvlášť se tím netrápí a stále pracují i ve vyšším věku, protože je to pro ně přirozené. (Ostatně nejeden herec už prohlásil, že by nejraději zemřel na jevišti). A pak jsou tady umělci, které bychom mohli označit za jakési notorické stěžovatele, kteří o své osobní situaci rádi promlouvají do médií.
Proč mají nízké důchody?
Proč ale má poměrně hodně umělců nízké důchody? Původ tohoto stavu má více rovin. Částečně je to způsobeno specifickým postavením mnoha umělců před rokem 1990, kdy se na jejich činnost nepohlíželo jako na běžné zaměstnaní, ale fungovali jako takzvaní svobodní umělci a měli i vlastní systém honorářů. A zásadní vliv má pak i skutečnost, že po roce 1990 umělci často působí na volné noze a mají tedy nižší odvody než běžní zaměstnanci, případně mají jen malé zaměstnanecké angažmá v divadle s nízkou základní mzdou.
Ostatně nízké odvody na sociální pojištění nejsou jen doménou umělců na volné noze, ale obecně všech lidí, kteří pracují jako osoba samostatně výdělečně činná (OSVČ). Málokdo si jako OSVČ platí vyšší než minimální odvody a v porovnání se zaměstnanci jde o velmi nízké částky. Pokud někdo pracuje jako OSVČ významnou část života, jeho důchod je či bude dost nízký. Ostatně i velká část dnešních důchodců s nízkými důchody se rekrutovala právě z řad OSVČ. (Odvody OSVČ jsou na samostatnou debatu, jen je nutné situaci vnímat v kontextu.)
Na druhou stranu nekompromisní ignorování situace umělců a tvrzení, že je to výhradně jejich chyba, také není příliš konstruktivní. Kromě toho, že pravidla podnikání i umělecké práce se po roce 1990 a později v 90. letech docela výrazně měnila (určitou dobu při nižších výdělcích ani nebyli důchodově pojištěni), nelze přehlížet ani samotnou uměleckou a kulturní hodnotu, kterou herci, zpěváci a další umělci do naší společnosti přinesli.
Zaslouží si naši podporu?
V tomto ohledu do určité míry souhlasím s již zmíněnou Olgou Menzelovou, která říká: „Někteří lidé patrně vůbec nechápou, že kultura je nositelkou identity národa. Kultura je nesmírně důležitá pro každý národ. Když shořelo Národní divadlo, tak se uspořádala sbírka na obnovu, protože kultura opravdu tvoří identitu národa a ti lidé to tehdy tak cítili. Kladu si otázku, jestli by to udělali i dnes.“
Jinými slovy, pokud si umělců vážíme za to, co vytvořili, určitou podporu ve stáří si zaslouží, a to bez ohledu na důvod, proč pobírají nízký důchod. Část kultury a uměleckých děl je a vždy byla finančně podporována, ať už státem, nebo soukromými příspěvky, jinak by ani nevznikla. A umělce jako takové bychom z toho neměli vynechávat, zvláště v okamžiku, kdy se stanou kvůli zdraví nebo stáří bezmocní.
Jsem proto rád, že Olga Menzelová tuto debatu otevřela, byť je jasné, že si vedle podporujících reakcí vyslechne i celou řadu těch kritických a nepříjemných. Ostatně stačí se podívat do diskusí pod články, ve kterých se nízké důchody umělců řeší.
Debata o pomoci umělcům je důležitá i z toho důvodu, abychom dokázali rozumně stanovit, kdy a za jakých okolností je tato pomoc opravdu potřebná a spravedlivá. Dovedu si představit, že ne každý by chtěl pomáhat třeba herci, který byl velmi bohatý, ale všechny své peníze utopil v neřestech. A podobných „ale“ by se dalo jistě najít víc.
Jak na tuto věc pohlížíte? Kdy si umělci ve stáří pomoc zaslouží, a kdy nikoliv? Hlasujte v anketě nebo mi napište svůj názor v diskusi pod článkem, rád si vše přečtu.
Zdroje: Důchodová legislativa před rokem 1996 (Zákon č. 101/1964 Sb., Zákon č. 100/1988 Sb., Vyhláška č. 149/1988 Sb.), Ptejte se knihovny
